A tsunami se dalo do pohybu…

Jestliže mám zjednodušeně a stručně vypíchnout hlavní motiv vedoucí k rozpoutání první světové války, zmíním fakt, že ve druhé polovině dvacátého století vyrostla stávajícím evropským mocnostem konkurence v podobě velmoci nastupující. Jednalo se o sjednocené Německo, které toužilo po vzoru ostatních impérií, hlavně britského, budovat své koloniální panství. Ale narazilo. Nikdo se s ním dělit nehodlal.

Přenesme se do současnosti. Po roce 1989 jsme si zvykli na unipolární uspořádání světa, kdy USA je dovoleno v podstatě vše – a jakákoli pravidla včetně závazných mezinárodně právních norem je možné v jejich zájmu libovolně ohnout. Stalo se tak v roce 1999 při bombardování Bělehradu, stalo se tak v roce 2003 při bezprecedentním útoku na Irák – a v tomto výčtu by se dalo pokračovat.

Jenže svět procházel dynamickou proměnou. Čína ekonomicky posílila natolik, že někdy kolem let 2013–2016 se stala ekonomickou mocností číslo jedna. Mocensky pak posilovalo i Rusko, které stálo v jelcinovské éře před potenciálním rozpadem.

Na tento vývoj ale nebylo adekvátně reagováno. V roce 2014 došlo ke krvavému Majdanu na Ukrajině – a k převratu, který vyústil ve vleklou občanskou válku. I když se to dnes nesmí říkat a psát, tento převrat posílil na Ukrajině síly, které by měly být v každé demokratické společnosti nepřijatelné. Mám na mysli zejména fašistické prapory typu AZOV – o jejichž existenci a činnosti mainstreamová média „cudně“ mlčí.

Pomocí odkazů na ověřitelné zdroje jsem se hlavní fakta a mýty ohledně dění na Ukrajině pokusil vykreslit ve své stati „Válka pravdu nenávidí“ z 21. 4. 2015 (Viz .

Ocituji zde jednu pasáž svého tehdejšího textu: „Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, šafry, putny, plesly či leschtiny samozřejmě představitel páté Putinovy kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel přišel s knihou Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014, ISBN – 978–80–904423–4–4, 115 s.). Věnuje se v ní zejména selhání německých mainstreamových médií, což dodává na konkrétních případech. Fakta má podložena relevantními odkazy, takže skutečně nemůže být viněn ze šíření propagandy. Poukazuje na to, co média překrucují – za mnohem nebezpečnější ale pokládá to, co zamlčují: „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27). Bittner se věnuje též otázce anexe Krymu. Tu neoddělitelně spojuje s předchozími událostmi a chápe ji pro zdejší občany jako prospěšnou. Západ totiž netrápí, kolik lidí na východě Ukrajiny zahynulo – a že se tento scénář mohl psát i na Krymu. Pochopitelně krví. Jistě, můžeme diskutovat o tom, zda bylo nutné Krym anektovat a zda nemohl získat pouze nějaký samostatný statut. Pokládat však anexi Krymu za nejhorší porušení mezinárodního práva v poslední době – zvláště ve světle studie zveřejněné Lékaři proti jaderné válce a pojednávající o zodpovědnosti americké armády za úmrtí 1,3 milionu až dvou milionů lidí v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, a to jen v průběhu deseti let – je projevem nejhlubšího pokrytectví.“

Evropská unie dodnes nepožadovala vyšetřit pozadí masakru v Oděse (2. 5. 2014) ani se nezabývala upozorněními Ruska, že se na Donbase mají vyskytovat masové hroby.

Mělo by být samozřejmostí, že podobná podezření budou nezávislými orgány pečlivě prozkoumána.

Za fatální selhání Západu je možné pokládat jeho rezignaci na dodržování Minských dohod. Od roku 2014 tak na Ukrajině probíhala občanská válka, která přinášela další a další oběti, aniž se blížilo sebemenší řešení tohoto konfliktu. Mnozí ho ani neregistrovali.

Rusko se pak dostalo do pozice Německa z konce devatenáctého století. Zejména vojensky výrazně posílilo – a začalo mu vadit, že by si na světového četníka měly hrát pouze Spojené státy americké. Čína je v tomto ohledu s Ruskem zajedno.

Západ doplácí na to, že se odmítá vidět v nastaveném zrcadle a stále si trvá na tom, že on se chová správně, zatímco barbary jsou ti druzí.

Jenže pravda je taková, že zabité dítě v Bělehradě či Iráku má stejnou hodnotu jako zabité dítě na Ukrajině. To samé platí pro rozbořené nemocnice či obytné domy. Izrael by mohl vyprávět, kolikrát útočil na obytné čtvrti, v nichž se měli ukrývat členové Hamásu.

Jenže to by mainstream musel aspoň na vteřinu připustit nepřijatelnou a zhoubnou roli praporů, jakým je Azov.

To, že platí zcela jiné parametry na posuzování útoku ze strany USA a Ruska, má dopad na celý ekonomický systém. Zatím byl jednotný. Kapitalismus měl jen celou řadu variací – ale stále to byl kapitalismus.

Nyní je ovšem globalizační proces silně narušen. Stupňováním protiruských sankcí vlastně Západ spustil dva procesy:

1) Zpětný dopad sankcí na Evropskou unii a USA ve formě bumerangu.

2) Umožnění Rusku (ale i Číně) vydat se jinou cestou.

Rostoucí ceny pohonných hmot a energií jsou pouze jakýmsi preludiem k věcem následujícím. Již se ani nedá tvrdit, že se žene bouře. Valí se na nás tsunami.

Hrozí stav, kdy náklady na energie zdraží výrobu. Navíc, například Česká republika si uzavřením cest na východní trhy (Čína, Rusko, Bělorusko) může zlikvidovat pro ni zásadní průmysl, což je v našem případě průmysl automobilový. I matematikou nepolíbení lidí jistě dojdou k závěru, že x–y bude znamenat menší hodnotu, než jako bylo původní x. Jde pouze o to, o jak velkou hodnotu nižší údaj to bude.

Bude–li se zachraňovat Volkswagen, koho asi obětuje v prvé řadě? Škoda Auto je poměrně na ráně.

Netřeba dodávat, že zdražuje–li výroba a propouští–li se, protože se vyrobí méně, povede to k tomu, že se sníží koupěschopnost. Sníží–li se koupěschopnost, má to vliv na nižší výrobu a začarovaný kruh se roztáčí na plné obrátky.

Jen český premiér, Petr Fiala se tváří, že pro něj nic není problém a vše zvládne v rekordním čase jako svou pověstnou cestu do Kyjeva a zpět.

Což je ovšem pro občany České republiky špatná zpráva. Sociální i ekonomické problémy narůstají – a do toho přicházejí další migranti. Zatím zažívají vlnu solidarity. Ale jaký bude stav za tři čtyři měsíce? Doufejme, že válčit se již na Ukrajině tou dobou nebude. Přesto se mnozí z imigrantů nemusí chtít domů vracet.

Někteří zde najdou práci, jiní se ale mohou uchýlit ke krádežím a nemusí jít o ojedinělý exces. Záleží, kolik lidí a kam ještě dorazí.

Navíc je třeba počítat s reakcí místních lidí, kterým vše výrazně zdraží a mohou přijít o práci. K tomu musí platit rostoucí nájmy a další účty. Jak dlouho budou tito lidé solidární s kýmkoli dalším? Zvlášť, přidá–li se ke strachu o své bezpečí nenávist způsobená ztrátou dosavadních jistot.

A premiér Fiala tvrdí, že vláda ani ty ceny pohonných hmot zastropovat nemůže. Zato vypnout opoziční weby a hrozit lidem flastrem za odlišný postoj zvládá neuvěřitelně snadno – a navíc se k tomu nehlásí. Jako příklad lze uvést ministra vnitra, V. Rakušana.

Hněv i bezmoc mnoha občanů rostou. Tento růst je o to nebezpečnější, že probíhá v podhoubí strachu z trestního postihu, budou–li občané svůj vztek ventilovat.

Vraťme se ovšem k mezinárodnímu kontextu. Jak již bylo naznačeno, sankce uvalené na Rusko zákonitě dopadnou měrou nebývalou jak na USA, tak zejména na Evropskou unii. Ta se utěšuje pohádkou, jak dostane na kolena Rusko. Ale čeho vlastně dosáhne tvrdými postihy ruských oligarchů? Toho, že tito oligarchové pozbydou svou moc, což ruským občanům ve výsledku pouze prospěje.

Stejně tak, pokud Rusko opustí nadnárodní korporace, uvolní tak prostor alternativním ekonomickým modelům. Zmíním například průmyslová družstva, která se neřídí filosofií zisku, jenž odtéká z dané země k relativně úzké skupině nejbohatších. Rovněž může dojít ke znárodnění zdrojů nerostného bohatství.

Jinými slovy, Západ si tak dlouho vytvářel nepřítele, až stvořil nepřítele systému jako takového. Lze konstatovat, že svým tlakem si tento odpor vynutil.

Otázkou je, zda této příležitosti Rusko ke své proměně využije a jak na tuto proměnu budou reagovat občané západních států, kteří jsou již dnes svědky tuhé cenzury a asociální politiky. Tedy kombinace, z níž cokoli pozitivního nemůže z logiky věci povstat.